Rád ochutnávám piva především z minipivovarů a propojuji s pěší turistikou (odkazy najdete vždy dole pod příspěvkem)
Mé hodnocení vypitých piveček:
1 (hnus) 2 (fuj) 3 (patok) 4 (jedno a dost) 5 (průměr) 6 (dobré) 7 (pitelné) 8 (výborné) 9 (vynikající) 10 (jsem v ráji!)
Jsme pivovar Matuška, pivo děláme už od Velikonočního pondělí L.P. 2009 a vaříme jej řemeslným způsobem bez filtrace či pasterizace. V tento den zde byla uvařena první várka, speciálního tmavého piva. Realizace pivovaru trvala dva roky. Svou velikostí se pivovar řadí do kategorie minipivovarů. Pivovar založil sládek Martin Matuška, který v pivovarnickém oboru pracuje od roku 1981. Pivovar Matuška najdete v obci Broumy, která leží v Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Zrealizovat vlastní minipivovar se podařilo jen díky morální podpoře a finanční pomoci celé rodiny. Také pomohlo vědomí, že mladší syn Adam chce v pivovarnickém řemesle pokračovat. Pivo vaříme řemeslným způsobem bez filtrace či pasterizace.
adresa: U Radnice 115, 267 42 Broumy
Matuška 10° (8)
Prostě a jednoduše poctivá desítka vařená na dva rmuty. sty: Lager stupňovitost: 10° alkohol: 4,2 % hořkost: 38 IBU slad: plzeňský, karapils, ječmen chmel: Žatecký, Saaz Special kvašení: spodní
Matuška California 12° (8)
Kalifornie, to je slunce, nápady, energie, optimismus, a to jsme chtěli vtisknout i do naší Californie. Doufáme, že to tam najdete, až si ji dáte. Původně vychází z GB Pale Ale, ale US verze je říznější a pěnivější. My tam přidali opět něco českého, a tak je to verze US/CZ.
Původně majitelé provozovali od roku 2003 pěstitelskou pálenici v srdci Českého Švýcarska, malebném královském městě Česká Kamenice. Při hledání nových prostor pro rozvíjející se palírnu, ale i moštárnu narazili na starobylý barokní objekt bývalého pivovaru, který byl v té době zařazen na seznam ohrožených kulturních památek. Na majitele dýchla historie a rozhodli se, že kromě palírny a moštárny obnoví vaření piva, jak se na královské město sluší a patří. Původně byl založen jako panský pivovar okolo roku 1640. I v dávné minulosti zde byla v provozu palírna. Pivo se zde bez přerušení vařilo do roku 1951. Obnovení vaření piva bylo zahájeno 10. prosince 2015 a navazuje tak na tradici původního panského pivovaru Kinských. Pivo je živé, nepasterizované a nefiltrované, vařené v nejstarší dochované historické barokní budově pivovaru postavené roku 1739. Pivo je díky jedinečné technologii a zvolenému způsobu vaření i kvašení s pomalým ležením vyčeřené tak, že téměř nepoznáte, že není filtrované. Zachovává si však stále vlastnosti nefiltrovaného a nepasterovaného piva. Většina piv je spodně kvašená, chmelená žateckým chmelem, a dalšími českými chmely, vařená většinou jednormutovým způsobem z humnového sladu (původní technologie sladování). Stupňovitost je udržována vždy na horní hranici (např. 11,9° u 11% epm). Piva jsou vařená přímo na danou stupňovitost, nejsou ředěná a dosycovaná, tak jak je praxí většiny velkých pivovarů.
adresa: Pivovarská 3, 407 21 Česká Kamenice
Kamenický zlaťák 11° (7)
Světlý ležák zlatavé barvy s výraznější hořkostí a výraznější sladovou vůní, sladené žateckým sladem, a dalšími českými slady, stupňovitost 11,9°, vařené z humnového sladu (původní technologie sladování). Vařeno dvourmutovým způsobem; třikrát sladené. Název dostal dle pověsti Uhlíř a poklad.
Kamenická podkova 12° (7)
Světlý ležák, vyvážená příjemná hořkost - sladené žateckým sladem, medově jantarová barva dosažená přidáním karamelového sladu, stupňovitost 12,90 , vařené z humnového sladu (původní technologie sladování). Vařeno jednormutovým způsobem; třikrát sladené. Název dle českokamenické pověsti o podkově na českokamenickém náměstí. První pivo vařené v obnoveném pivovaru. Název získala podle pověsti o podkově na českokamenickém náměstí.
Kamenická kaplička 11° (6.5)
Klasický ležák ke kterému je přidán med, celkem fajn...
Majitel a sládek Vladimír Štich v roce 2015 po domovarnických začátcích rozběhl vaření piva v minipivovaru v budově penzionu. Už po roce zvětšil varnu, přesto pivo vaří pouze pro vlastní spotřebu na místě. K dispozici je menší restaurace s nabídkou teplé kuchyně a letní terasa se zahrádkou. Od března 2015 vaříme vlastní pivo v našem minipivovaru.
adresa: Kytlice 120, 407 45
Grácie 12° (7.5)
Fajn ležák příjemně pitelný sice malinko dosladka, ale šmakoval a dá se u něj vydržet.
Nápad realizovat minipivovar se vyvíjel dlouhé měsíce a roky. Na počátku jsme se museli obětovat a navštěvovat na kole či vlakem desítky podobných podniků po celých Čechách a Moravě. Dlouhá anabáze nám dodala mnoho inspirací, ze kterých se tento projekt zrodil. V roce 2016 jsme založili společnost a vše se dalo do pohybu. Pod neustálým tlakem byrokracie jsme v průběhu let 2017-2019 zrekonstruovali většinu prostor na ploše 400 m2. Ke konci roku 2019 jsme získali kolaudační souhlas, zahájili provoz a otevřeli prodejnu a restaurace bude zprovozněna v roce 2020.
Postup prací: Podsklepení většiny domů na náměstí tvoří pískovcové klenby a nejinak je tomu v pivovaru. Původní stav zdejších prostor však vyžadoval náročnou rekonstrukci. Největší obtíží byla nedostatečná výška místností pro umístění pivovarské technologie. Dostat se s podlahou níže znamenalo vyrubat sbíječkou spousty tun z pískovcové skály, která tvoří podloží domu. Opačným směrem, do sklepa, putovaly následně desítky tun v podobě betonu a čedičové dlažby. Po citlivém ošetření nádherných pískovcových kvádrů na stěnách a stropech následoval opravdový logistický oříšek – stěhování tisícilitrových tanků přes členitá zákoutí domu. Tato fáze vyždímala ze skupiny nadšenců litry potu nejen kvůli fyzické námaze, ale i kvůli nervozitě při řešení řady kolizních situací. Zadostiučinění přinesla až funkční instalace a první várky chutného zlatavého moku. Řemeslné pivo vaří sládci ve varně, naleštěné měděné krasavici, kterou mohou hosté restaurace vidět za oknem přímo od stolu. O zdárném výsledku rachoty ve sklepeních se můžete přesvědčit při prohlídce pivovaru.
Hlavní sklepní místnost: 3 měsíce dolování zeminy odvoz 65t pískovce několik odvařených sbíječek měsíc spárování a čištění pískovcových kvádrů přesun 5t pískovcových bloků
Ležácký sklep:
20 tun betonu
10 tun čedičové dlažby
11 ks dvouplášťových tisícilitrových tanků
400 m potrubí a přes 1000 m kabelů
adresa: nám. Míru 100, 473 01 Nový Bor
Král 12° (8.5)
12° Ležák plzeňského typu (Pilsener) s výraznou plností a hořkostí, světlé zlatavé barvy. Nepasterizované a nefiltrované světlé spodně kvašené pivo. Chmeleno výhradně Žateckými chmeli s největším podílem poloraného červeňáku. Zraje 70 dní.
Jezdec APA 10° (7)
10,5° APA s plným výrazem citrusovo - kořenitého aroma. Pro chmelení použity dva druhy chmelů z USA a jeden nově vyšlechtěný v ČR z původního ruského divokého chmele, chmeleno i za studena. Nepasterizované a nefiltrované.
Podhradní ležák 11° (7.5)
Pivo vařené v Bornu pro Chatu Pod hradem ve Sloupu v Čechách. Ležák 10,5 % zlaté barvy, se střední plností těla a výraznou hořkostí. Světlé spodně kvašené pivo, nepasterizované a nefiltrované. Chmeleno výhradně českými chmely s největším podílem žateckého poloraného červeňáku. Pro zdůraznění hořké chuti a vůně je použit netradiční chmel Agnus.
Dáma APA 12° (7)
12,5° svrchně kvašené pivo typu Amber Ale (jantarové barvy), ovocné - citrusové vůně. Pro chmelení použity tři druhy chmelů z USA a jeden z Nového Zélandu, bohatě chmeleno i za studena.
Vznik názvu rodinného pivovaru „Kronl” je spojen s pověstí Mariánskolázeňska. Obávaný loupežník z Milhostova. Ve středověku řádil v kraji kolem Podhory loupežnický vůdce Kronl. (nářečně „Graunl“, „Gaunl“ až po „gauner“), podobný bavorskému loupežníkovi „Hiaslovi“. Pocházel z Kronova mlýna u Milhostova v údolí Jilmového potoka pod vrchem Podhorou. Bylo to v dobách, kdy se lesy táhly do dálek a Podhorní les s Císařským lesem tvořily ještě jeden celek. Jeho kumpáni přeměnili krajinu v nejistý, nebezpečný kout země. V lesích měl Kronl četné skrýše a doupata, v nichž ukrýval kořist, ale i sebe a svou sebranku. Loupeživý Kronl přepadal kupce na cestách, ale loupil i přímo ve vsích a jeho čeládka byla postrachem celého okolí. Jednou s 25 muži, převlečenými za doprovod bohatého kupce, kterým byl Kronl sám, přijel v kočáře do kláštera Teplá. Byl přátelsky přijat a pohoštěn u klášterní tabule. Zatímco Kronl seděl s mnichy, jeho muži mezitím vykrádali klášter, výnášeli zlaté předměty a když byli hotovi, dali mu tajné znamení. Kronl vstal, představil se, kdo skutečně je, a zmizel i se svými kumpány i s lupem, který odváželi na povozech. Zrádce strašlivě, krutě trestal. Mlýnského pacholka potrestal tak, že ho za nohy pověsil, hlavou do mraveniště. Poslední přepadení provedl ve Vysočanech, byl tu však chycen, odvezen v poutech do Teplé a tam přišel o hlavu. Ukradené poklady se nenašly. Byly kdesi dobře ukryty. Poslední majitel Kronova mlýna, Max Plescher, marně hledal v mlýně a v lese v okolí Kronlovu lupičskou kořist. Když se někdy náhodně našly v lese stříbrné peníze nebo cennosti, říkávalo se, že pocházejí z Kronlova lupu. Před mnoha lety nalezl sedlák z Ovesných Kladrub jakousi dutinu, plnou různého kostelního nářadí. To mohlo pocházet jen z Kronlova pokladu. Když lidé spatřili v lese světlo bludičky, říkalo se, že tam pálí Kronl své poklady a takovým místům je třeba se vyhnout. Autor pověsti : Ing. Richard Švandrlík Pivovar vznikl v roce 2018
Rodinný pivovar v Chodové Plané byl vystavěn nad prastarými sklepy vytesanými v žulovém masivu, jejichž původ je spojován se vznikem zdejšího chodského hrádku. K té době se váže i pověst o pejsku Albim, který v blízkosti hrádku nalezl studánku s vydatným pramenem vody. Pes Albi je po staletí považován za dobrého ducha zdejších pivovarských sklepů. Proto jeho vyobrazení od pradávna zdobilo i znak místního sladovnického cechu. Podle starého pivovarského zvyku bylo ukončení práce ve sklepě vždy doprovázeno tradičním rituálem. Nejmladší učedník musel při odchodu připravit Albimu do misky žejdlík piva, aby jak staří sládci věřili, jim dobrý duch skalních sklepů přinesl štěstí a ochránil jejich dílo – věhlasný český ležák. Po připojení Chebska k Českému království Janem Lucemburským v roce 1322 pozbyl chodský hrádek svého významu a postupem času zanikl. Opuštěné skalní prostory a pramen se staly podnětem k vaření piva. Nejstarší písemný doklad o zdejším pivovaru se datuje do roku 1573. Nejstarší dochované doklady o množství vyráběného piva pochází z roku 1634. Tehdy se ve zdejším pivovaru uvařilo 1 920 věder piva, to jest dnešních 1 173 hl (1 české vědro = 61,117 l). V Tereziánském katastru je dokladováno, že roční výstav v roce 1749 byl celých 896 sudů, což odpovídá dnešním 2 155 hl (1 rakouský sud = 240,552 l). V roce 1861 postihla pivovar katastrofa v podobě velkého požáru, který zcela zničil původní objekty. Tehdejší majitel, hrabě Berchem, dal v roce 1862 vystavět nad původními skalními sklepy pivovar nový, jehož podoba se zachovala do dnešních dnů. Největšího výstavu v meziválečném období dosáhl pivovar v roce 1925. Bylo to 61 783 hl. Pivovar v té době vlastnil již 47 hostinců a přibližně 600 dalších odebíralo pivo podle pevných smluv. Této produkce se po roce 1945 podařilo znovu dosáhnout na počátku šedesátých let. Současnost pivovaru: V současnosti se vedení pivovaru věnuje rodina Plevkova. Roční produkce se pohybuje na hranici 90 tisíc hektolitrů piva a stáčené minerální vody. Humnová sladovna pivovaru produkuje 1 700 tun sladu ročně včetně speciálních sladů k vaření černého piva. Překrásný historický areál pivovaru je zároveň vyhledávaným turistickým místem. Svým návštěvníkům nabízí atraktivní prostředí stylové restaurace situované v části skalního labyrintu pivovarských sklepů, malé pivovarské muzeum, wellness hotel U SLÁDKA a PRAVÉ PIVNÍ LÁZNĚ nebo restauraci a beerrarium v historické budově sladovny. Na objekty pivovaru navazuje pivovarská zahrada se stylovým posezením pro 3 000 hostů. Zahrada je místem konání tradičních slavností piva a závodu mistrovství Evropy v koulení pivních sudů.
adresa: Pivovarská 107, 348 13 Chodová Planá
Zlatá jednáctka 11° (6)
Spodně kvašený ležák, který je typickým a nejoblíbenějším druhem piva západních Čech. Pivo zářivé zlaté barvy, příjemně řízné s nezaměnitelným chmelovým aroma a plnou sametově jemnou sladovou chutí s lehce hořkým dozníváním. Tradice vaření tohoto piva v našem pivovaru pokračuje již přes 150 let. Doporučujeme k pokrmům tradiční české kuchyně, pečenému masu a těstovinám.
Zámecké černé 10° (4)
Pivo charakteristické svou temně černou barvou vařené podle dobových receptur ze speciálních barevných sladů. Okouzlí Vás svým plným karamelovým aroma, chutí karamele, kávy a čokolády s jemně hořkým dozníváním. V hodnocení odborné komise získalo toto pivo ocenění „Pivo České republiky 2006“. Doporučujeme ke zvěřině, tmavým omáčkám, sýrům a dezertům.
Skalní ležák kvasnicový 12° (7)
Spodně kvašený ležák s nezaměnitelným charakterem rafinovaně spojujícím jemnou hořkost aromatického chmele a lehce ovocný charakter s karamelovými tóny typickými pro černá piva. Balení: láhev, párty soudek.
Zámecký speiál 13° (7.5)
Pivo vařené výhradně s českým aromatickým chmelem je charakteristické výraznou zlatou barvou, příjemným chmelovým aroma a plnou sladovou chutí s jemnou hořkostí. Zámecký Ležák Speciál dokváší 2–3 měsíce v ležáckých sudech unikátního skalního sklepa. Balení: láhev, sud.
Březnice – centrum dávného Bozeňska, prastaré sídelní krajiny neznámé větve staročeského kmene, snad Netoliců či Doudlebanů, kdo ví… Kraj Bivoje, bájného hrdiny českých pověstí, a rodu Buziců, jeho domnělých potomků. Nedaleko od tajuplné Bozně, hradiště strmícího se na ostrohu říčky Vlčavy, vyrostla již ve 12. století tržní osada Březnice. Procházela tudy jedna z nejstarších transevropských obchodních cest, tzv. zlatá stezka, po níž alpská sůl putovala až na sever Evropy. Ve 13. století se osada rozrostla v městečko, o němž se první písemná zmínka dochovala z roku 1327. V roce 1410 se poprvé mluví také o březnických tavernách, v nichž se na svých cestách osvěžovali formané, kupci a další pocestní. Šenkovala se nejen medovina a víno, které se tehdy na severním okraji města pěstovalo, ale bezpochyby teklo i pivo uvařené v domech právovárečných měšťanů březnických. Pivo husitských idejí Přešla léta a na březnickém hradě se vystřídalo několik majitelů, kteří panství zatížili velkými dluhy. Počátkem 15. století koupil Březnici od Václava IV. nejvyšší mincmistr českého království a známý organizátor práce kutnohorských stříbrných dolů, vzdělaný vladyka Petr Zmrzlík ze Svojšína. Právě on například nechal přeložit z latiny do češtiny Trojánskou kroniku, která se tak stala první na našem území vytištěnou knihou. Zmrzlík patřil bezesporu k předním osobnostem společenského dění. Znal se osobně s Janem Husem a stal se oddaným stoupencem jeho reformačního učení a husitské revoluční myšlenky šířil i na svém březnickém panství. Těsné kontakty po Husově smrti udržoval i se samotným vůdcem husitů Janem Žižkou. Když v Praze popravili vůdce radikálního křídla husitů Jana Želivského, tak to prý byl právě husitský farář Jan, zvaný Gaudencius, dosazený do nedalekých Bubovic Petrem Zmrzlíkem, který nosil po Praze Želivského sťatou hlavu a burcoval lid ke vzpouře. Husova idea povolala z Březnice i Velka Koudelníka, který se postavil jako hejtman do čela husitských vojsk. V listopadu roku 1419 město po několik dní hostilo válečnou výpravu husitů ze západních a jižních Čech, která táhla na svou první bitvu pod pražským Vyšehradem. A není pochyb, že si na její zdar připíjeli i březnickým mokem. V roce 1421, v kvasu husitského hnutí, Petr Zmrzlík umírá v Praze na mor. Otcovy husitské ideje převzali jeho synové, přívrženci husitské krajní pravice, tzv. táboritů. Jejich březnické panství se stalo jednou z největších bašt českého husitství. V srpnu roku 1422 město i tvrz vyrabovalo a do základů vypálilo císařské vojsko a plundrování nezůstal ušetřen ani hrádek Zmrzlíků, který byl obnoven až v roce 1457. Pivo se v Březnici vařilo dříve než v Příbrami Prastarou tradici vaření piva v Březnici dokládá listina z roku 1454, v níž je jako březnický rychtář zapsán Mikeš Vaněk, sladovník. Také v dalších archivních dokumentech z 15. století jsou mezi březnickými purkmistry vyjmenováni další sladovníci. Vaření piva v Březnici dokládají i jména řady březnických měšťanů, jako například Jan Pivovarník či Štěpán Pivničník. Březnické pivo si dopřávala i vdova po Jaroslavu Zmrzlíkovi, která v Březnici žila, jak stojí v dokumentu z roku 1488. V blízké Příbrami se přitom ještě v té době pivo nevařilo, začalo se vařit až od roku 1497, kdy město získalo od krále příslušné privilegium. Podobně jako v jiných městech, tak ani v Březnici se pivo ještě v první polovině 15. století nevařilo v samostatných pivovarech, ale primitivním způsobem v kuchyních a komorách městských domů, ve zvlášťních pivních hrncích. Tak tomu bylo i na panských sídlech, březnickou tvrz Jana Zmrzlíka nevyjímaje. Pivovar, toť pravý klenot panství! Velká změna ve vaření piva nastala na přelomu 15. a 16. století, kdy šlechta začala na svých statcích podnikat ve vlastní režii. Budovala rybníky, mlýny, vinopalny, cihelny, zakládala vinohrady a podomácké vaření piva pro vlastní potřebu přestěhovala do samostatných stavení prvních pivovarů, které svými výnosy brzy předčily ostatní hospodářské podniky panských velkostatků. Odbyt vlastního piva si šlechta na svých panstvích zajišťovala zřizováním poddanských hostinců a nikomu jinému nebylo dovoleno pivo vařit, natož dovážet a šenkovat. Rozvojem panských pivovarů začala města ztrácet svůj monopol, který jim po staletí na základě tzv. mílového práva ve vaření piva náležel. Vleklé spory měst a šlechty o toto právo ukončila až královská smlouva z roku 1517, která šlechtě přiznala plnou svobodu budovat vlastní pivovary a obchodovat s pivem. Éra největšího rozkvětu panských pivovarů ale začala až v polovině 16. století a pokračovala celé století následující. A právě v té době vyrostla i většina okolních pivovárků, v Drahenicích, Rožmitále pod Třemšínem, Tochovicích, Kamenné, Milíně, Dožicích, Klučenicích i Rtišovicích. V soupisech panství se občas najde i popis inventáře pivovaru, jehož hlavní a nejcennější součástí býval měděný kotel, tedy pánev. V seznamech nechybí ani „káď miesicí“ neboli vystírací, ani zmínka o kádi scezovací, přes jejíž kdysi proutěné dno, později prkenné s dírkami, se sladinka oddělovala od mláta. Pivo renesančního vzdoru Podnikatelský duch renesance vstoupil do Březnice kolem roku 1500. Tehdy u zámku vyrostl hospodářský dvůr, jehož součástí se stal i panský pivovar.[5] Nová éra přinesla i střídání majitelů panství. Po téměř stoleté vládě Zmrzlíků se novým pánem na Březnici stal v roce 1506 nejvyšší písař Zdeněk Malovec z Chýnova. Ve výčtu majetku panství, který koupí získal, jsou kromě jiného uvedeny i krčmy, v nichž se šenkovalo pivo z panského pivovaru.[6] V roce 1531 se o zámeckém pivovaru již píše ve smlouvě, kterou si Zdeňkův syn Jan Malovec z Chejnova rozdělil panství se svým bratrem Petrem. Podle této smlouvy získal s březnickým hradem také pivovar se sladovnou a chmelnici, která je listinou poprvé doložena v roce 1547.[7] Bohatých výnosů pivovaru si Petr ale dlouho neužil. Jako přímý aktér stavovské rebelie proti císaři Ferdinandovi byl potrestán propadnutím svého březnického majetku. Jeho konfiskát získal za věrné služby v roce 1548 nový pán březnického panství – tajemník císaře a pozdější římský místokancléř Jiřík z Lokšan. S jeho jménem je spojen začátek přestavby březnické tvrze na honosné sídlo v duchu italské renesance. V roce 1575 daroval Jiříkův syn Ferdinand z Lokšan březnickým měšťanům privilegium na věčné časy čepovat víno a právo zřídit si městský pivovar, který by nahradil vaření piva v právovárečných domech březnických měšťanů a v němž by se popořádku střídali.[8] Podle městského urbáře z roku 1580 se v něm vařilo jak pivo tzv. bílé neboli pšeničné, tak i pivo tzv. staré, tedy z ječmene. Za Ferdinandova života vznikl také první bližší popis zámeckého pivovaru, který se dochoval v o něco mladším městském urbáři. Kromě jiného v něm stojí psáno: „Pivovar jest při témž zámku postaven pod jednou střechou se vším dostatkem v němž se pivo vaří a každého týdne se vystavuje bílé piva 24 věrtele, do roka ječného se svařuje na 4 polovozy starého a 4 věrtele, patoku několik varů, jak kdy, víc i méně… Při témž pivovaru pod touž střechou jest spilka klenutá, hvozd klenutý, humno klenuté, štok cihelný a pánev velká…“ Podle toho zápisu lze odhadnout, že pivovar tehdy ročně navařil přibližně kolem 500 hektolitrů piva. Urbář se zmiňuje také o pivovarském sklepě „ve dví rozděleném“, který se nacházel proti pivovaru a nad nímž stávala hospodářská kůlna. Ještě dnes můžeme vstoupit pod jeho kamennou klenbu. Přízemní podélná budova pivovárku na jižní straně hospodářského dvora dávno změnila svou původní tvář a dnes slouží jako restaurace. Pod zámkem směrem proti proudu Vlčavy stával mlýn, který kromě tří moučných složení mlel jedním kolem zvlášť sladovníkům.[9] Pod dlažbou nádvoří hospodářského dvora, před původním stavením pivovaru, se dnes skrývá zasypaná studna, jejíž roubení podle pamětníků dosahovalo v šíři přes tři metry. A právě z ní ve svých počátcích čerpal vodu i zámecký pivovar. Teprve snad až v 18. století se voda do pivovaru začala přivádět dřevěným potrubím z haltýře nad malým Radenínským rybníkem a tento vodovod přečkal staletí… Po smrti Ferdinanda v roce 1603 se o bohaté výnosy zámeckého pivovaru začali rovně dělit jeho tři synové Adam, Jiří a Václav Lokšanové. Jejich pivovar dával ročně přibližně 4500 hektolitrů pšeničného piva, nepočítaje k tomu sudy ječného, které se vařilo třicetkrát do roka po osmi věrtelích a čepovalo se v pěti krčmách na jejich panství. Na základě dobrých zkušeností s výnosy zámeckého pivovaru si Václav zřídil v nedalekých Tochovicích svůj vlastní. Když v Praze roku 1618 vypuklo povstání českých stavů, postavili se bratři Lokšanové na stranu proti císaři. To se jim i pivovaru stalo osudným. Poté, co stavovskou rebelii zpečetila bitva na Bílé hoře, Březnici jako nepřátelské město vyplenilo vojsko bavorského vévody Maxmiliána. Zámek byl opuštěn a s ním vzal za své i pivovar v jeho hospodářském dvoře. Zplaněly i dvě k pivovaru náležející chmelničky.[10] Pobělohorská konfiskace se nevyhnula ani Lokšanským bratrům a březnické panství jim bylo zabaveno. Ve službách Tovaryšstva Ježíšova Z části jako konfiskát, z části koupí získal válkou zdecimované březnické panství v roce 1623 horlivý katolík a nekompromisní prokurátor staroměstské exekuce osmadvaceti českých pánů Přibík Jeníšek z Újezda. Kromě obnovení hospodářské prosperity nově nabytého majetku si vytkl za cíl přivést husitskou Březnici a s ní široké okolí na „pravou cestu katolické víry“. Na pomoc si pro svou misi pozval nad jiné povolané – příslušníky řádu Tovaryšstva Ježíšova. V režii jezuitů ovládl město i celý kraj v první polovině 17. století čilý stavební ruch. Vlašští stavitelé pod vedením Carla Luraga, vůdčí osobnosti raně barokní architektury v Čechách, začali s přestavbou zámku, který získal novou kapli. Přes Vlčavu se překlenul nový most a město se rozrostlo o jezuitský seminář a nové kostely. Duchovní rozměr barokní architektury zanechal stopy v celé krajině. Byli to právě Přibíkovi jezuité, kteří v polovině 17. století stáli i u zrodu nejvýznamnějšího poutního místa v Čechách – Svaté Hory u Příbrami, kterou s Březnicí propojili křížovou cestou s dodnes stojícími kaplemi. V Dobré Vodě nedaleko Březnice soustředil Přibík uměleckou huť kameníků, sochařů a malířů, kteří se podíleli nejen na stavbě zdejší kaple, ale i na budování desítek dalších staveb, včetně chrámů, kostelíků a božích muk, za účelem obrátit na katolickou víru kališnictvím prodchnuté Bozeňsko. Ale nejen vírou byli Jezuité a jejich pomocníci živi. Když se Přibík stal pánem na Březnici, připadl mu i zdevastovaný zámecký pivovar. Podle zápisu z roku 1623 byl „od kamene dobře vystavěný, pod krovem cihlovým, ale v němž toho času pánve nebylo, neboť […] paní manželka Adama Lokšana ji nedávno vyzdvihla pravíc, že jest její, kterouž že jest za své vlastní peníze koupila…“[11] A tak mezitím, než se zámecký pivovar neznámo kdy dočkal své obnovy, zatápěl pod pánví jen pivovar v městečku.[12] I ten Přibík od Kateřiny Lokšanové v roce 1623 koupil.[13] Jeho existence jakožto právovárečného tzv. Nachbarova domu je doložena již v roce 1616.[14] Březnickým mokem se připíjelo nejen v hostincích, ale žejdlík nebo půlku si prý denně mohli, jak stanovil školní řád, dopřát i dospělí studenti nově založeného jezuitského gymnázia v Březnici.[15] V roce 1651 obnovil Přibík František z Újezda březnickým měšťanům privilegium, kterým jim ponechal v držení městský pivovar, aby v něm mohli dle starého zvyku „po pořádku pivo vařit”. Ponechal si ale pravomoc určovat jeho prodejní ceny a stanovil, že žádné cizí pivo než to z městského pivovaru se ve městě šenkovat nesmí. Ve svých pěti šenkovních domech ve městě a všech venkovských krčmách svého panství si vyhradil právo výčepu svého zámeckého piva.[16] V roce 1662 se podle archivní listiny v zámeckém pivovaru ročně navařilo ve 30 varech po patnácti sudech ječného piva, tedy přibližně přes 1000 hektolitrů. [17] Spiritus barokního pivovaru Někdy kolem roku 1700 nechal Jan Josef Hynek (1657-1728), svobodný pán z Újezda, vystavět nový zámecký pivovar, který v Březnici stojí dodnes. Výjimečná stavba barokní architektury, která v českých zemích nemá obdoby, zařadila pivovar ve své době k nejvýstavnějším v zemi, a lze předpokládat, že i jeho technické vybavení bylo na nejvyšší úrovni. Nepodsklepená dvoukřídlá patrová budova s veškerým hospodářským zázemím vyrostla na zeleném drnu na východním okraji hospodářského dvora. Sladovna s varnou byla vyprojektována do samého středu hlavní budovy pivovaru. K uskladnění piva se využilo nedaleké kvalitní kamenné sklepení původního pivovárku. Spolu s novým pivovarem se hospodářský dvůr zámku rozšířil o dva velké špýchary a silueta zámku se zvýšila o čtvrté podlaží. Ve snaze zabezpečit pivovaru odbyt, nechal majitel panství Jan Josef Hynek v roce 1709 vybudovat v Dobré Vodě u Březnice pro občerstvení poutníků a ubytování lázeňských hostí nový panský hostinec. Další přibyl v v roce 1716 v Nestrašovicích.[18] Pivo z nového barokního pivovaru možná ochutnal i Kilián Ignác Dientzenhofer, který v té době coby architekt formoval barokní březnickou krajinu, například svými kostely v Mirovicích či Paštikách u Blatné. Ve městečku se i nadále vařilo pivo v obecním pivovaře – Nachbarově domě, jehož právovárečné privilegium Jan Josef potvrdil v roce 1719.[19] Výrobou sladu se tehdy ve městě zabývali dva řemeslníci.[20] Jan Josef Hynek z Újezda nechal průčelí zámeckého pivovaru ozdobit sochami svých patronů – svatých Josefa a Jana Křtitele. Nebyla to jen součást promyšleného architektonického konceptu, ale také projev hluboké víry v to, že právě tito svatí zajistí svou přímluvou pivovaru zdar a prospěch. Kromě patronů pivovaru svěřovali sládkové jeho ochranu také do moci čarodějných praktik. Pivovar měly chránit jak proti zlým úmyslům vandrujících tovaryšů, tak i myším na hvozdu. V písemné podobě se zachovala celá řada tajných receptur, které se mezi sládky z generace na generaci předávaly jako nepostradatelná součást znalostí tehdejší pivovarské technologie. V jejich čarovnou moc se věřilo i v případě, když bylo třeba napravit nepovedené pivo. Pak pomohl třeba do sudu hozený starý střevíc či některá z bylin. Proti zlým čarám nacházely v pivovaru často uplatnění pelyňek, černobýl, kafr, jalovec i blín. A nezůstalo jen u nich. Při vaření se do pánve radilo přidat i dřevo z umrlčího prkna, ze tří božích muk, tří šibenic a prahu tří kostelů. Jinde se zas spoléhalo na cihlu nebo kus tašky ze střechy kostela. Sládkové věřili, že proti mnoha kouzlům v pivovaře pomáhá hlína z krtčí hromádky. Magický význam připisovali čepům kádí, jež byly považovány za hlavního strážce jejich obsahu. Proto se například radilo omotat je nití ze šatů pravé panny anebo vznít čep z jiného pivovaru, přidat do něj jakéhosi parunkového vosku a jehlu, co jí mrtvému rubáš šijí. A tak „s Pomocí Boží“ se překážky žádný sládek bát nemusel. Ke kouzlům se sládkové obraceli například i tehdy, když jim nechtělo pivo kvasit. Stačilo jen pradlenám na potoce vzít tajně jejich dřevěný píst, a namísto prádla jím poklepat „jeden každý sud potřikráte“. „Probatum est“, tedy „vyzkoušeno“, končí obligátní formulí nejedna z magických receptur starých sládků.[21] Pivo Kolovrat-Krakovských Janem Josefem vymřel na Březnici v roce 1728 rod pánů z Újezda. V závěti dědicem svého panství a svého titulu „z Újezda“ stanovil svého příbuzného, hraběte Viléma Albrechta Kolovrat-Krakovského. Za jeho éry se počátkem čtyřicátých let 18. století při tažení Březnicí stali v zámeckém pivovaru nezvanými hosty vojáci francouzsko-bavorské armády. V roce 1757 se pivovarské sklepy otevřely i na zámku ubytovaným Prusům, kteří v té době celou Březnici vydrancovali. Tehdy se v zámeckém pivovaru vařily jednou za čtrnáct dní 3 várky piva a pod pánví s objemem přibližně 60 hektolitrů se při jedné várce spálilo kolem šesti sáhů dřeva.[22] V městském pivovaře již v té době všichni sloužící, od sládka až po „bábu, která v pivovaře posluhovala“, dostávali ke své mzdě i výslužku piva. A nejen oni. Pravidelný deputát městského piva patřil také panu purkmistrovi, městskému písaři, kantorovi, zvoníkovi a dokonce i obecnímu kominíkovi. V druhé polovině 18. století měli Krakovští pronajatý i městský pivovar.[23] Teprve až na přelomu 18. a 19. století si březnická obec za humny starého vystavěla a začala provozovat svůj nový pivovar.[24] Po staletí Březnice prosperovala díky čilému obchodnímu ruchu, který do města přiváděla prastará formanská cesta. Ale trasa nově vybudované císařské silnice se ve 2. polovině 18. století Březnici vyhnula a významné středisko kraje se pomalu začalo měnit v poklidné provinční městečko. Kolovrat-Krakovští spravovali panství s pivovarem po celé tři generace. Poslední Kolovrat v Březnici, hrabě Jan Karel Nepomuk (1794-1872), zvaný Hanuš, se do historie zapsal jako slavný český vlastenec a mecenáš Palackého, Tyla i Němcové. Jemu dnes vděčí knihovna Národního muzea za nejcennější část svých sbírek, kterou jí v roce 1818 věnoval. Není divu že, se pro své osvícenské zájmy rozhodl správu pivovaru svěřit povolanějším, a tak se v jeho řízení vystřídali od roku 1831 během čtyřiceti let tři nájemci a sládci v jedné osobě. Před svou smrtí v roce 1872 odkázal hrabě panství své příbuzné Marii Antonii, skrze jejíž sňatek s Karlem Eduardem (1836-1915) přišlo březnické hospodářství do rukou rodu Pálffyů. Karel Eduard převzal štafetu vlastenecké tradice březnických pánů. Byl poslancem za české království, který nepokrytě hájil české národní zájmy v říšském sněmu a stál také u zrodu české školy ve Vídni. Za jeho éry se panství chopilo podnikatelských možností, které velkostatek o rozloze více než 3 tisíce hektarů polností, tři lesní revíry a řada k němu náležejících podniků nabízely. V roce 1873 založili Pálffyové tovární sýrárnu. A tehdy také převzali od nájemce pivovar do vlastní režie. Do té doby byl jeho provoz, stejně tak jako u drtivé většiny ostatních pivovarů, odkázán jen na sílu lidských rukou. V době průmyslové revoluce, která vstoupila i do pivovarnictví, se březnický zámecký pivovar dočkal v roce 1874 instalace parního stroje[25] a s ním novějšího výrobního zařízení, včetně prvního chladiče[26] a pánve na 72 hektolitrů. Ani kapacita prastarých sklepů již nestačila, a proto byla v sousedství vybudována jejich nová baterie, která po přestavbách v pozdějších letech slouží dodnes. Jako by se pivovar touto svoji velkou proměnou chystal na vstup do nové doby, kterou symbolicky zahájilo pískání prvního vlaku na březnickém nádraží v roce 1875. Pivo zlatých časů aneb „Pekař, farář, rolník, řeznice, všichni pijou pivo z Březnice“ S novým názvem „Hraběte Jana Pálffyho zámecký pivovar“ vystoupil pivovar v roce 1901 z anonymity jednoho z podniků panského velkostatku. Jeho ředitel Josef Nevrla se stal současně prokuristou a prvním pivovarským ředitelem.[27] Ten rok zakouřil nad Březnicí komín nově vybudované kotelny, která vyrostla při zadní straně pivovaru. Ve stejném roce se také začalo s rozšiřováním sklepů a v zimě začali ledaři zavážet i nově vybudovanou lednici. Rostoucí výrobě piva již nestačil, zejména když přišla velká sucha, ani starý barokní vodovod z radenínských luk, a proto byla v roce 1903 v zámecké oboře nedaleko pivovaru vykopána nová, osm metrů hluboká studna. Zlatá éra zakládání pivovarů v českých zemích byla počátkem dvacátého století již za svým zenitem. Začal růst velkých průmyslových podniků a začal boj o přízeň zákazníků. Jen v hranicích bývalého okresu Příbram pracovalo na přelomu století téměř třicet pivovarů. A protože nádražní restaurace byly místy, kde výtoč piva patřila tradičně k největším, padlo i na ředitelství velkostatku rozhodnutí zřídit restauraci s hotelem na březnickém nádraží. Podnik se veřejnosti otevřel v roce 1903 a svou architekturou si právem vysloužil pojmenování Karlův Týn. V té době již sládek s ředitelem panství spřádali také plány na rozšíření a modernizaci pivovaru. 14. prosince roku 1906 v deset hodin večer vypukl z nikdy nezjištěných příčin na půdě jižního křídla pivovaru požár a právě tato nešťastná událost odstartovala modernizaci pivovaru. Byty pivovarské chasy a sládka v prvním patře požár zničil, ale strojovna a varna zůstaly naštěstí netknuty. Při hašení se ale podmáčely zdi a narušila statika a nezbylo než celý trakt zbourat a na jeho místě vystavět nový – s novou strojovnou, varnou a bytem sládka v prvním patře. Jen sladovna zůstala na svém původním místě. Rekonstrukce zámeckého pivovaru se ale protáhla díky právě budované březnické pobočce radlické mlékárny, která ze stavby odčerpávala potřebné pracovní síly.[28] Mezitím se v panských hostincích čepovalo pivo nakoupené ředitelstvím velkostatku ve smíchovském pivovaru.[29] Nad sklepy vyrostlo nové stavení štoků a lednic. K novému parnímu stroji o výkonu šesti koňských sil[30] přibyl i generátor k výrobě elektřiny. A tak na Štědrý den roku 1907 se nejen v pivovaře, ale i v zámku rozsvítily namísto petrolejek první žárovky. Zatímco zámecký pivovar se zaskvěl v nové kráse, městský pivovar, toho času v pronájmu sládka Josefa Štekla,[31] svůj provoz zastavil a pak už jen několik let dožíval pouze jako sladovna Bránického pivovaru.[32] V lednu 1908 měla svou premiéru nová, již parou vytápěná pánev z dílny slavné pražské firmy Novák a Jahn, a to den poté, co ji a celý nově zrekonstruovaný provoz pivovaru, pan březnický děkan obřadně posvětil.[33] Na počátku dvacátého století mívalo březnické pivo přibližně osmdesát[34] stálých odběratelů a jen v samotné Březnici se čepovalo v šestnácti restauračních podnicích.[35] Pro rozvoz do vzdálenějších míst byl v Hradišti zřízen distribuční mezisklad.[36] Absolutním rekordmanem ve výtoči piva bývala po mnoho let restaurace Hynka Dražana v Rožmitále pod Třemšínem, kde ročně vyčepovali kolem 400 hektolitrů, tedy přibližně čtyřnásobek toho, co průměrný zákazník pivovaru.[37] Březnické se roztáčelo i přímo u zdroje – v někdejší panské pivovarské hospodě zvané Amerika, později U Benetků, která již v 18. století vyrostla nad sklepy původního pivovárku. Amerika s pivovarskými byty se později proměnila na pivovarskou kantýnu, kam si i v roce 1919 chodil každý z jedenácti zaměstnanců pivovaru pro svůj denní deputát v podobě tři litrů piva.[38] Konec starých dobrých časů V poločase první světové války se po smrti svého otce ujal panství poslední zámecký pán Jan Nepomuk Pálffy. Do povědomí Březnických se zapsal jako vášnivý nimrod, který lovil nejen v zámecké oboře a svých revírech, ale několik prvních let 20. století strávil i jako lovec a cestovatel v Africe. Jedinou téměř polozapomenutou vzpomínkou na něj a pivovar bývala jeho přátelská posezení se sousedy v zámecké hospodě. A pak také čápi, jejichž přílet na pivovarský komín každým rokem všichni zaměstnanci pivovaru netrpělivě vyhlíželi, protože věděli, že první, kdo panu hraběti tuto událost ohlásí, dostane za odměnu sud piva. Do prvních let československé republiky vkročil pivovar vybaven novou myčkou na láhve, poloautomatem na plnění sudů, novým šrotovníkem sladu a ležácké sklepy se rozšířily o nové oddělení. Poválečná všeobecná hospodářská krize ale dovolila vařit pouze pětistupňové pivo a osmistupňový „ležák“.[39] Dřinu v pivovaru, který zaměstnával už kolem dvaceti mužů (pracovní řád ještě ani v roce 1922 práci žen v pivovaru nepřipouštěl), ulehčila strojní vykulovačka sudů a rekonstrukcí prošla sladovna i hvozd. Ofenzívu v konkurenčním boji zahájil pivovar v roce 1924, kdy Jan Pálffy podepsal dohodu se svým sousedem v Drahenicích Janem Lobkowiczem. Ten se za dvacet tisíc korun zavázal na dvanáct let zastavit provoz svého pivovaru.[40] O čtyři roky později vstoupil Pálffyho březnický pivovar do kartelu 36 pivovarů sdružených pod názvem Jihočeská konkurenční dohoda.[41] Ve třicátých letech se začala vařit světlá i tmavá dvanáctka. Koncem války protektorátní správa zabrala část sladovny pro strakonický podnik Elbag, který zde zřídil sklad svých výrobků – součástek pro nacistické letectvo. Ale pivo se v Březnici za okupace vařit nepřestalo. Po osvobození byl pivovar a celý majetek velkostatku hrabat Pálffyů jakožto příslušníků německé národnosti zkonfiskován a jeho hospodaření včetně cihelny a cementárny převzala v květnu roku 1945 národní správa a v jeho závěru [42] hospodaření pivovaru svěřila do správy města Březnice. Toho času pivovar zaměstnával 6 úředníků a 14 dělníků.[43] Město s pivovarem převzalo i jeho vlastní hostince, jakými byla Březnická pivnice v Rožmitále, Nádražní restaurace v Březnici a sousední Karlův Týn, hostinec u Henrychů v Příbrami (č.p. 857) a sklad piva v Blovicích (č.p.100).[44] V roce 1947 se pan Čaloun z Milína vzdal pro své stáří vlastní živnosti výroby limonád ve prospěch březnického pivovaru.[45] V roce 1949 byl z pivovaru vytvořen komunální podnik a pod názvem Městský pivovar v Březnici fungoval až do roku 1951.[46] Pak zažil rychlé střídání nových ředitelství národních podniků pivovarů Chodských (1952 – 1954), Berounsko-Rakovnických alias Brdských (1955 – 1958) a Plzeňských (1959 – 1960), až se v roce 1960 stal součástí nově vzniklého národního podniku Pivovary, sladovny a sodovkárny středočeského Krajského národního výboru ve Velkých Popovicích jako provoz závodu Vysoký Chlumec.[47] Pod křídla pozdějších Středočeských pivovarů se dostaly i sousední pivovary v Dobříši, Příbrami a Mirovicích, které byly krátce nato zrušeny. Z nejbližších zůstaly v provozu jen Blatná a Vysoký Chlumec. Pod kopyty Kozla Novou éru pod vedením velkopopovického ředitelství předznamenala výměna varné pánve za větší jednoduchou soupravu na 140 hektolitrů, která byla do Březnice převezena ze zrušeného lobkowiczkého pivovaru v Pšovce – Mělníce v roce 1959.[48] Po padesáti letech se modernizace dočkala i kotelna pivovarské strojovny. Nový sládek pivovaru Václav Slavík přišel do Březnice ze zrušeného pivovaru v nedalekých Mirovicích a díky jeho starému přátelství s kolegou a velkopopovickým ředitelem Kostkou se březnický pivovar dočkal řady výrobních investic. Raketový vzestup pivovaru ovšem nebyl pouze otázkou peněz – Slavík byl především schopný manažer. Když bylo třeba, pracovalo se třeba i v neděli, lidé své práci věřili a pivovar se pro některé z nich stal neodmyslitelnou součástí jejich života. Starý komín vyhaslé kotelny i nadále vítal každým rokem párek opeřenců. A tak se čáp stal někdy na přelomu 50. a 60. let oficiální značkou březnickému piva. Jejím autorem byl Bedřich Nebeský, březnický důchodce, prvorepublikový četnický důstojník a městský dekoratér.[49] Pod názvem Čápovar se opět začalo vařit dvanáctistupňové pivo. Na rozdíl od jeho zlatého víčka a zpravidla také láhve s etiketou, desítku prozrazovala jen ražená číslice na stříbrné korunce. V rámci plnění socialistických závazků pivovaru občas také vypomáhali zaměstnanci různých podniků, jako například v roce 1964 pracovníci Pražských cihelen.[50] V roce 1965 byla vybudována nová spilka a rekonstrukcí prošla i stáčecí linka lahví. V letňanské Avii vyrobili původně na zakázku pro pivovar Klášter v Hradišti prototyp hydraulických poloautomatů, které v roce 1972 nahradily dosud ruční nakládání a vykládání lahví do plechových přepravek. Nové stroje s názvy Družba a Brigádník svým dílem pomohly k tomu, že pivovar lahvovým pivem nejednou dokázal zachránit výpadky linek některých středočeských pivovarů, včetně toho mateřského v Popovicích. Navzdory více než dobrým vztahům s podnikovým ředitelstvím si pivovar musel v socialistickém systému hospodářských kvót, přídělů a pořadníků pomoci často sám. Doslova na koleně se v pivovaru vylepšovalo a všelijak upravovalo kde co, jako třeba téměř nová terénní vétřieska, kterou pivovar dostal přídělem, ovšem pro rozvoz piva se ukázala jako naprosto nevhodná. Technický rozvoj pivovaru byl téměř výhradně ve znamení repasí použitých strojů a zařízení z jiných pivovarů a při věčném shánění potřebných součástek býval právě sud piva univerzálním klíčem k regálům dodavatelských skladů. Pod grafickou podobou některých lahvových etiket se podepsali dva zaměstnanci pivovaru – pracovníci varny Josef Brotánek a Jiří Lébl. Tisk Brotánkovy oranžové etikety v roce 1968 dokonce neprošel ani povinným uměleckým schválením pražského Mánesa a tajně ji vytiskli příbramští vojáci ve svých kasárnách. Ostatní etikety již navrhovala výtvarnice propagačního oddělení podnikového ředitelství ve Velkých Popovicích. Proces modernizace pivovaru pokračoval i v roce 1967, kdy byla pořízena nová myčka sudů a zprovozněno umělé chlazení, jež vzalo práci ledařům, kteří tradičně zásobovali pivovarskou lednici z rybníčku Sázka.[51] Jejich stoh ledových ker u budovy štoků kryla po celý rok vrstva lepenky a slámy. Později se z bývalých lednic nad sklepy stal sklad láhví a sudů. Následující rok se sklepy s původně sedmi kvasnými tanky z roku 1945[52] rozšířily o 41 ocelových ležáckých tanků s kapacitou 90 a 150 hektolitrů. Současně i kotelna zvýšila svůj výkon. Když se v roce 1969 pivovar osamostatnil vydělením se ze závodu Vysoký Chlumec, byl do provozu nasazen první křemelinový filtr.[53] Rok na to si pivovar zřídil vlastní laboratoř. Tradiční dělnická sedmička se přestala vařit v roce 1972 a v dalším roce začala nová automatická plnička stáčet jen osvědčenou desítku a dvanáctku. Tehdy také byla dokončena přestavba hvozdu na parní vytápění a pivovar převzal v regionu rozvoz krušovických limonád.[54] O tři roky později, v roce 1976, se namísto dřevěné klasiky vykulily z pivovaru první hliníkové sudy a dřevěné přepravky na láhve nahradil lisovaný vínově rudý plast. Bednářským mistrům otci a synovi Štěrbovým začala zvonit hrana. Ve stejném roce byly k březnickému závodu přiděleny i sodovkárny v Dobříši a v Jinci.[55] V prvním patře pivovaru byla nově zřízena i společenská místnost a jídelna pro zaměstnance.[56] Chuť časů březových košťat Když v roce 1976 byla uvedena do provozu sodovkárna v Příbrami, dosadili do funkce jejího ředitele březnického sládka Jaroslava Slavíka. S jeho odchodem skončila éra, která přinesla pivovaru raketový vzestup a historicky rekordní výstav přes 55 tisíc hektolitrů. I když koncem sedmdesátých let ještě došlo v pivovaru k řadě dalších technických vylepšení, jako byla výměna sprchového chladiče na mladinu deskovým aparátem o kapacitě 140 hl (1974), vybavení parního hvozdu ventilátorem v podobě letadlové vrtule (1972) či nové přeorávací zařízení ve sladovně, které nahradilo ruční „vydrování“ dřevěnými lopatami. Stařičký dřevěný vodovod z pramenného sběrače na louce nad Radenínským rybníkem byl v polovině sedmdesátých let po mnoha opravách definitivně nahrazen v celé trase polyetlylenovými trubkami a zdrojem vody pro pivovar zůstaly dvě studny v zámecké oboře vybudované na sklonku přelomu 19. a 20. století. V roce 1980 se přestavbou zvýšila i kapacita spilky a v roce 1982 do ní putovala i první várka 11stupňového piva pod názvem Lokšan. Přestože byl v roce 1984 instalován nový křemelinový filtr, zastaralá výrobní technologie nedělala březnickému pivu dobrou reklamu a nad březnickým ohrnoval kde kdo nos. Žádanější bývala „značková piva“ velkých podniků. Prach z uhlí pivovarské kotelny i z březnických cest či pyl právě kvetoucích rostlin bývaly nechtěné ingredience, které samozvaný sládek, vítr profukující dřevěnými žaluziemi, míchal do otevřených kádí štoků. Ale na vině nebyla zdaleka jen technologie, ale i lidská vůle. Březnické pivo si vysloužilo přezdívku, „pivo hrdinů“, přičemž hrdina byl ten, kdo snesl jeho vypití, či „pivo vařené z březových košťat“. Někdy lepší někdy horší, vařit se muselo a podle direktivní rajonizace dodával pivovar zaměstnávající již přes padesát zaměstnanců pivo přibližně půl druhé stovce stálých zákazníků. Svou výrobní kapacitu ale pivovar neplnil ani z poloviny a podobně na tom byl i technicky lépe vybavený pivovar Vysoký Chlumec. S příchodem sovětské perestrojky se ředitelství Středočeských pivovarů rozhodlo výrobu na Příbramsku zefektivnit, a to modernizací chlumeckého a zrušením březnického pivovaru. Zatímco jeden žil rekonstrukcí, v druhém už lidé přemýšleli, kde mají hledat nové zaměstnání. Tochovičtí zemědělci dokonce spřádali plán koupit březnický pivovar a pěstovat v něm žampióny. Ale zajímal se o něj i Výzkumný ústav pivovarský a sladařský v Praze, který si jej spolu s taktéž rušeným pivovarem v Golčově Jeníkově vytipoval jako vhodného kandidáta pro zřízení svého vývojového závodu. O tom, komu dát přednost, měla rozhodnout praktická zkouška provozních podmínek. A tak byla v roce 1987 zavedena výroba sladového nápoje Gejzír (připomínajícího šampaňské), což byl ve své době průkopnický výrobek, doplňující sortiment nápojů mezi pivem a sektem. Provoz březnického pivovaru se osvědčil a nic nebránilo uzavření dohody o jeho převodu na nového majitele, který pivovar převzal v červenci roku 1989. Herold – symbol na druhou Uběhlo jen půl roku a dalším osudem pivovaru zamíchal listopadový převrat. Březnickému pivu bylo třeba dát novou identitu, a tak se v červnu roku 1990 zrodila nová značka – Herold. Ta spojila historickou tradici pivovaru s ikonou královského předvoje, symbolizující předvoj progresivních technologií, jež pivovar jako výzkumné pracoviště do českého pivovarnictví přinášel. Na podzim roku 1990 zahájil výzkumný ústav novou etapu modernizace pivovaru. Ještě týž rok vytryskla u Radenínského rybníka voda ze dvou nových vrtů a kvalitu piva zásadním způsobem vylepšila vířivá káď, která nahradila otevřené štoky, jež bývaly jednou z hlavních příčin špatné kvality piva. K dalším investicím patřila i výměna dvacet let staré myčky láhví v roce 1992 a také výkonnějí deskový chladič mladiny na 250 hl. Díky tunelovému sprchovému pasteru se čtrnáctidenní trvanlivost piva stala minulostí. Jedním z nejvýznamnějších přínosů výzkumného ústavu bylo zavedení technologie svrchního kvašení. Pšeničné pivo se jako první mezi českými pivovary uvařilo v listopadu roku 1993. Herold také mezi prvními zavedl stáčení do nového typu typizovaných eurolahví, včetně plastových přepravek, vyzkoušel kartonová balení (1992) a v roce 1994 přešel na dnes standardní nerezové sudy. Do dějin českého pivovarnictví se zapsal zavedením výroby tzv. mladinových koncentrátů, tedy polotovarů jak k domácí, tak i k průmyslové výrobě piva. V roce 1993 uvedl na trh spotřebitelské kilové balení v plechovkách a od roku 1997 se v kolínské mlékárně dočkal mladinový koncentrát i zpracování v práškové podobě. Privatizační proces pivovaru se v roce 1995 završil druhým kolem kupónové privatizace. Vznikla tak akciová společnost Pivovary a sladovny Praha, výzkum a služby, a.s., jejíž součástí kromě pražského Výzkumného ústavu pivovarského zůstal i březnický pivovar, který přijal oficiální název Pivovar Herold. Událostí tohoto roku bylo i zavedení tmavé třináctky. Bylo to v době, kdy se o pivovar začal zajímat tehdejší majitel kladenských oceláren Vladimír Stehlík. Aby si rezervoval výhledový prodej rozhodujícího podílu akcií pivovaru, složil Fondu národního majetku milionovou jistinu jako předkupní právo. Ale jeho vize masového odbytu březnického piva do kladenských hutí se jako dým z pivovarského komína rozplynula s neslavným koncem jeho podnikatelské dráhy. Toho času pivovar ročně vystavil kolem třiceti tisíc hektolitrů piva, které v polovině 90. let vyvážel do Německa, Polska, Francie, Švédska, Finska, Mongolska, zemí bývalého Sovětského Svazu a jako jediný pivovar na světě exportoval sudové pivo i na Kubu. Objemem vývozu v poměru ke své celkové produkci si Březnice držela třetí místo mezi českými pivovary. Dalším výsledkem zavádění laboratorního výzkumu pražského ústavu do praxe bylo v roce 1996 zavedení výroby limonád s ovocnými příchutěmi. Mohli je ochutnat i návštěvníci pivovarských slavností, které se ten rok na březnickém náměstí poprvé pořádaly. Roky šly a z důvodů nepříznivé hospodářské situace pivovaru a po neúspěšných pokusech najít solidního kupce se představenstvo akciové společnosti Pivovary a sladovny Praha v únoru 1997 rozhodlo, že pivovar pronajme. Kazašské intermezzo Nájemcem, který do pivovaru vstoupil v červenci roku 1997, byla firma S-Progres s.r.o. Jednatel společnosti, kazašský Čech Alexej Samik, uzavřel nájemní smlouvu do konce roku 1997 s tím, že pivovar odkoupí a od následujícího roku se stane jeho majitelem. Dík dobrým obchodním kontaktům nájemce se i nadále výborně dařilo exportu, zejména mladinového koncentrátu do států bývalého Sovětského Svazu a také Japonska, Austrálie či zemí bývalé Jugoslávie. V té době měl pivovar v portfoliu již šest druhů piva a na tuzemském trhu zásoboval zejména Příbramsko. Slibný vzestup pivovaru ukončila výpověď nájmu ze strany jeho majitele pro neplnění platebních podmínek, k nimž se jeho společnost zavázala. Krize pivovaru vrcholila personálním zemětřesením, odvoláním skládka i vedoucího technické údržby pivovaru. V červenci 1998 se společnost S-Progres začala z pivovaru stěhovat. S sebou si kromě zásob piva a nejrůznějšího inventáře odvezla i hromadu svého uhlí. Přes oceán k vlastním kořenům Klíče od pivovaru obratem převzal nový nájemce – americká společnost J. R. Best s.r.o., zaregistrovaná později jako Childe Herold s.r.o. V roce 1999 se transformovala na společnost Pivovar Herold Březnice, a.s., a ta se stala jeho novým majitelem. Přelom let 1998 a 1999 přinesl pivovaru další významnou investici – novou stáčecí linku na pivo i výrobu sycených limonád. Přestože se výstav piva znásobil, pivovar přenesl svou pozornost ze zahraničních trhů k domácím zákazníkům. Dalšímu růstu kvality piva napomohla i výměna stáčecího monobloku v dubnu roku 2000. A když březnický ležák týž rok ochutnal guru pivovarské gastronomie M. Jackson, zvolil jej pivem měsíce v rámci každoroční soutěže svého klubu – světové pivní pouti. O rok později dopluly do USA první hektolitry březnického světlého a tmavého piva pod názvem Old Stork Herold a Herold Bohemian Black. V polaritě exkluzivity značky Herold v zámoří se roce 2002 pivovar na domácím trhu rozhodl jít cestou anonymní značky jednoho potravinového obchodního řetězce. V tomto duchu obchodní politiky pivovar pokračoval i na jaře roku 2003, když v souvislosti s uvedením filmu Kameňák, uvedl na trh stejnojmenné jedenáctistupňové pivo, které si v této komedii také zahrálo. Pití pravdy Na jaře roku 2004 se vedení pivovaru ujal nový ředitel David Porteous, který značce Herold nastavil nový směr vývoje. Po letech dozrála její identita, když se proti pivnímu proudu globalizovaného trhu vrátila ke svým kořenům. Ve vědomí vlastní historie našla značka svůj smysl existence a Herold převzal nové poselství; o návratu k věčně živým univerzálním hodnotám života, které bez výjimky platí i při vaření piva; o skrytém, ničím nenahraditelném bohatství malých pivovarů, které je uchováno v naprosto osobité chuti jejich piv. Poselství o bohatství, které nedělá cena, technologie ani reklama, nýbrž právě vědomí kořenů vlastní osobnosti. Věřte tomu, že těm, kteří malá piva vaří, stačí, aby neztratili skutečnou lásku ke své práci, aby jim zůstala především posláním a nejen honbou za rostoucím obratem. A protože genius loci nadal březnický pivovar také věčnou esencí husitských idejí této pravdy, promlouvá Herold k dnešku Husovými slovy stále naléhavěji: „ Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“ Text vznikl u příležitosti 500 let pivovaru v Březnici Autorem je Zeno Čižmář
adresa: Zámecký obvod 31, 262 72 Březnice u Příbrami
Herold 11° (6)
Naše jedenáctka není jen kompromisem mezi desítkou a dvanáctkou, jedná se o nezastupitelné pivo s plnou chutí, nádherně zlatavou barvou, hustou krémovou pěnou, vysokým řízem a příjemně doznívající hořkostí.
Herold 12° (7)
S láskou vařený, čtyřikrát chmelený a ve sklepě šest týdnů zrající. Pokud jste nároční pivaři a není vám jedno, jakou dvanáctku pijete, je pro vás Ležák Herold tou nejlepší volbou. Zlatá barva, řádná chlebnatost, vysoký říz a střední hořkost. Pivo se pyšní chráněným zeměpisným označením EU.
