Minipivovar Paroháč Luční Bouda

Luční bouda je nejen největší a nejstarší horskou chatou Krkonoš, ale má i nejvýše položenou restauraci ve výšce 1410 m nad mořem. Luční Bouda  Wiesenbaude, Stará česká, Bílá nebo Stará Rennerova bouda, tak se v minulosti nazývala ta nejstarší krkonošská hřebenová chata - Luční bouda.  Leží na křižovatce několika starých tras ve výšce 1410 m n.m., poblíž státní hranice s Polskem, uprostřed vzácné Bílé louky a především u nejznámější Slezské stezky. Ta byla od konce 15. století důležitou spojnicí mezi vznikajícími hornickými středisky na obou stranách hor. Hojně ji využívali i turisté při svých cestách po Krkonoších a především pro výstup na Sněžku. Ke štítu Luční boudy byl dokonce připevněn zvon, který budil nocležníky, aby nezmeškali jedinečný východ slunce na Sněžce. Založení Luční boudy  Názory na vznik Luční boudy se rozcházejí. Podle pověstí, jejichž kořeny sahají do období hraničních sporů o Sedmidolí před třicetiletou válkou, byla založena jedním ze dvou hraběcích synků, který se zde ve sporu o dědictví schoval před svým silnějším bratrem. V malém přístřešku z větví tady nemocný a slabý čekal na smrt. Takto jej zde nalezl starší bratr, který se ustrnul nad jeho osudem a odvezl ho do bezpečí do údolí. Jako pomník usmíření zde postavil dřevěnou boudu, která měla dále sloužit jako místo odpočinku pro pocestné. Jiná verze uvádí, že boudu založil mladý manželský pár českých bratří, jako své hnízdečko lásky. Prchali totiž před pronásledováním pro víru.
To jsou však jen pověsti. Při rekonstrukci roku 1869 byl objeven základní kámen s vytesaným letopočtem 1623, a tím se dříve datovaný vznik boudy z roku 1625 posunul o pár let dozadu. Dle všech současných důkazů musela Luční bouda stát na svém místě již od druhé poloviny 16. století. Luční bouda od svého založení do roku 1938  Luční bouda byla významným centrem budního hospodářství se 100 hektary pastvin a luk, s několika desítkami kusů  hovězího dobytka a koz. Stáda se přes léto pásla na okolních pláních Bílé a Čertovy luky spolu s dobytkem z Rennerovy a Scharfovy boudy. Na širokých pláních Krkonoš se rovněž sklízelo seno, na kterém, uloženém v půdním prostoru, nocovali turisté. Bouda byla proslavená také svými zemědělskými produkty, zejména horským bylinkovým sýrem.
Během své skoro 400leté historie prodělala řadu změn. Od svého vzniku až do roku 1857 byla v majetku slavné rodiny Rennerů, kteří byli dědičnými rychtáři horské části vrchlabského panství.  V roce 1625 byla po požáru přestavěna, 1809 byl u ní postaven i tzv. „letní dům“. Kolem roku 1830 se zde tajně usadila penězokazecká dílna. Od svého tchána převzal boudu v roce 1857 Václav Hollmann, který ji v roce 1875 podstatně rozšířil pro potřeby turistického ruchu. Od roku 1868 se na Luční boudě využívalo toku Bílého Labe, kde bylo za pomoci vodního kola poháněno různé domácí zařízení, máselnice a kolébka. V roce 1876 ji získal Kryštof Haering, ochránce přírody, který tu provozoval meteorologická pozorování. Z padesátých let 19. století pochází i pamětní kniha pro zápisy pozorování přírodovědců, kterou založila na Luční boudě botanička Josefina Kablíková. Luční bouda se stala nejen místem pobytu a setkání přírodovědců, ale s oblibou ji navštěvovala i řada umělců a literátů, například Karel Hynek Mácha, Vítězslav Hálek, Quido Mánes a další.  Od roku 1886 až do roku 1945 byla v majetku bratří Bönschů. Přikoupili i Scharfovou boudu, kde byl chován dobytek a zřízena pekárna.  V roce 1914 Luční boudu přestavěli na největší boudu Krkonoš se 100 pokoji. Luční bouda v průběhu 2. světové války  Druhého října 1938 po Mnichovském diktátu, při ústupu československé armády z hranic vyhořela. Podle názorů české strany požár založily německé oddíly, které boudu obsadily. Němci naopak tvrdili, že bouda lehla popelem při ústupu českých vojsk z pohraničí. Tato verze byla uznána za oficiální a majitelé Wilém a Wincenzz Bönsch dostali odškodné 1 560 000 říšských marek (13 milionů českých korun). Strategická poloha Luční boudy rozhodla o okamžité renovaci a obnově. Projekt výstavby vypracoval majitelům známý architekt, diplomovaný inženýr Ludwig Stigler z Berlína, který celou výstavbu i vedl. Veškeré dochované plány jsou uložené v Okresním archivu ve Vrchlabí.
Ještě v roce 1938 se začalo s pracemi, zajistilo se náhradní zásobování pitnou vodou z pramene ve svahu nad boudou, zároveň bylo v menší budově nainstalováno ústřední topení. V říjnu toho roku se provedlo provizorní zastřešení boudy, aby byla uchráněna před nepřízní zimy. Během krátké doby vybudovali tesaři noclehárnu jako nouzové ubytování pro personál a dělníky. Byla zároveň vystavěna kuchyň. Protože němečtí dělníci byli odveleni na frontu, bylo na stavbě nasazeno několik desítek francouzských a ruských dělníků. Pracovali zde také Češi.  Stavba byla chloubou německé říše a její dokončení na velikonoce roku 1940 bylo oslavováno v celém kraji. Dokonce se přijel podívat i nacistický funkcionář Konrád Henlein.  Bouda byla nadstandardně vybavena pro německé turisty a poskytovala jim dokonalé zázemí. Vedle dobře vybavených pokojů byly vystaveny také čítárny, herny, opravny lyží, prádelna, sušárna - ta se zachovala na boudě dodnes.  Velký důraz se kladlo na hospodářské křídlo. Zde byly chlévy pro dobytek, místnost pro porážku, udírna, kovárna, lednice a další.  Až do konce války byla využívána jako výcvikové středisko wehrmachtu, probíhaly zde kurzy radistek německého letectva a také tu byly ubytovávány děti Hitlerjugend.  Konec války a osvobození československými vojáky dne 15. května 1945 přetnul tuto éru. Luční bouda po roce 1945  Po konfiskaci německého majetku po 2. světové válce byla Luční bouda spravována různými organizacemi, jednou z nich byl i tehdejší ČSTV. Za této éry sem přijížděly stovky dětí na školní pobyty či lyžařské výcvikové kurzy. Od Luční boudy v té době vedl malý lyžařský vlek. V roce 1991 ji získal Klub českých turistů a pořádal zde své hromadné akce. Nejsmutnější roky v novodobé historii Luční boudy byly 2002-03, kdy byla bouda v soukromých rukách a situace se zhoršila až natolik, že se musela na dva roky zavřít. Zima, čas a nedostatek péče způsobily, že byla Luční bouda ve velmi špatném stavu.
V roce 2004 koupila poměrně zdevastovanou boudu společnost AEZZ, která se od té doby soustavnou prací snaží vrátit tento skvost milovníkům a obdivovatelům hor. Navazuje na dávno zašlou slávu a obnovuje tradice s přihlédnutím na současná ekologická kritéria. Čistička odpadních vod, ekologický způsob vytápění, výroba domácího pečiva tradičním způsobem, to vše naplňuje představy majitelů o životě v tak vzácném prostředí, jako je právě okolí Luční boudy.

Paroháč 11° (7)

Světlý ležák, celkem pitelný bohužel máslovější chuti, ale pár kousků se dá vypít...

Paroháč polotmavý 12° (7)

Lehce karamel, mírně nauzený topinkový jinak celkem v pohodě polotmavé pivko.

Paroháč IPA 14° (7.5)

Za mě nejlepší pivko co bylo k dispozici, jinak svrchně kvašené lehce ovocnější polotmavé pivo britského typu s větším obsahem sladu, díky čemu je velmi aromatické a intenzivně hořké.

!turistika!